Reportáž z NW akce Darmošlap 09

Ohlédnutí darmošlapa

   S velkým poděkováním za odvahu všem účastníkům, se pokusím zrekapitulovat letošní ročník

cyklisticko/chodecké akce Šlaušek/Darmošlap 09. Je to ohlédnutí pomalé, protože pěšky, byť

s hůlkami (po slovensky palicami), v terénu nic nenadivočíte...

   Za 3 roky hledání jsme zjistili, že budovat logistickou základnu 80 km od Ostravy je technicky náročné, přesouvat se brzy ráno ČD na start je příliš kruté a nechávat si nejtěžší vrcholy na závěr také není zrovna nejrozumnější. Trasa tedy vykrystalizovala do dnešní podoby uzavřeného okruhu se startem a cílem v centru Beskyd – na Ostravici. Dobrý přístup vlakem, busem a bohatá nabídka ubytování jsou příslibem  pohodlného zázemí. I přes tato ulehčení zůstává Šlaušek jedním z nej-těžších beskydských cyklomaratonů ( přes 100km a převýšení přes 3000m) a Darmošlap je nejná- ročnější nordic walkingová akce ( horský doublemaratón – přes 80km) v ČR, možná ve střední Evropě, a kdo ví, jak jsou na tom v kolébce tohoto sportu – ve Skandinávii?

   V den D, devátého května, byli na startu čtyři odhodlaní  chodci a sedm cyklistů, jako týlové zabezpečení tradičně Dáša. Ještě před 04 hod. to nevypadalo nijak růžově. Nad Ostravicí se přehnala průtrž, která přehodnotila úvodní výstroj chodců (já jsem narychlo zvolil model „Jarka Metelka“= trenky a spoďáry) a způsobila zmatené váhání v řadách cyklistů. Nakonec však zavládla shoda: Vyrazíme a uvidíme, „šak nejde o zdraví“ (jak jsem do telefonu popleteně s drkotajícími zuby uklidňoval Peťu Žižku).

   V pět a něco, po krátké rozcvičce, vyrazili dva domorodci (Standa+Petr) a dva rovinoví specialisté z Hodonína, zástupci spřáteleného NW oddílu (Mirek+David). Cestou k  Albíňáku došlo k několika převlekům a nezbytným fotkám mloků. Utřepali jsme si tempo, já jsem pokračoval trochu svižněji (představa půlnočního bloudění na Ondřejníku mne hnala vpřed), Standa dělal průvodce hostům z jižní Moravy. Čas 6.50 na Lysé byl velmi slabý, omluvou je snad hustý déšť a fičák na vrcholu.O to rychleji jsem pospíchal dolů, v 8hod. mne zastihla na hrázi přehrady zpráva o orientačních potížích zbytku chodecké výpravy a podrobnosti ze startu bikerů.

   Na stokilometrový  Šlaušek vyrazili: Pavel Česlík s bráchou, Peťa Žižka, Radim Král a skupina

z Prajské – Laďa, Radim Kučera a Radek. Výjezdová jednotka (Dáša) byla povolána k prvnímu zásahu: Dopravit na hráz záložní itineráře a odvézt Standovi nové nerozšlápnuté trekáče (lišák měl v záloze ještě osvědčené starší). Já mazal na Smrk, cestou po viaduktu mne doprovázely rozespalé pohledy řidičů užaslých  na mokrého „Jarku Metelku“. Na vrcholu jsem byl, ani nevím jak, ale fakt jsem tam byl – viz autoportrét. Podolánky (dle itineráře Z 3) jsem plánoval v deset, dorazil jsem tam v 10.20, chvíli před výjezdovou skupinou (opět moje žena). Zastávka se protáhla: Bramboračka, Birell, dobít GPS, výměna „Metelky“ za letní model safari s muletou.

Mezičas: 5:37:32 na 26,7km, prům.rychlost 4,7km/h a pulz 126, tedy nic moc (měřeno včetně zastávek a telefonování, tzn.hůlky dolů, rukavice dolů, batoh dolů, mobil ven, a pak zase všechno zpět, děsná otrava, musím si pořídit nějaký futrál na popruh).

   Z Podolánek pohodová modrá na Martiňák, kdo jel tudy na kole místo po žluté tak neprohloupil.

Dále moc hezký úsek Bařiny – Čerťák po zelené, s vrcholovým jeřabinovým pralesem. Je tam krásně i na podzim, ale pro nás krátký den. Směrem k Tanečnici už přibývá svátečních turistů, takže

„Václavák“ Pustevny – Radhošť je nutno profičet, vůbec se nezastavovat. Jinak vás pohltí davy polobotek, vyhřezlých tvarohových bůčků a pupků, kočárků a solárkových slečen. Kluci bikeři si také zakličkovali. Socha Radegasta byla ověšena hroznem neposedných ratolestí, takže dokumentační foto jsem pořídil až u kapličky.  Jo, kdyby tak měli Cyril s Metodějem NW hůlky, to by se jim to z Balkánu šlapalo!

   Na Radhošti mne zastihla nemilá zpráva o nehodě na trati. Láďa zrušil svého bika na nevinném pařezu na sjezdovce,  kuriozně kola dobrá, ale rám prasklý a ohnutý na několika místech. Ač sám vpořádku, byl vyřazen z dalšího zápolení a musel povolat  výjezdovku/odtahovku/Dášu. Se smutným výrazem odvezl vrak a „jen velmi neochotně“ pokračoval v několikadenních oslavách svých narozenin.

   Z Radhoště na Pindulu to jde samo, akorát jsem zapomněl v cyklistickém itineráři odklonit trasu po vrstevnici. Takže chudák Radim svištěl mezi kamením a zastavil se až na parkovišti u koliby. Staří mazáci zpaměti objeli po trase Beskyd Touru (bílá stříška + červené kolečko). Omlouvám se, do příště opravím.

   Mezičas Pindula (měřeno z Podolánek) 4:34:14 na 21,14km, prům.4,6km/h, pulz 122 – už to lepší nebude... (Dále jsem neměřil, technika chcípla, došla baterka.)

    První biker v cíli, samozřejmě Pavel Česlík - v 16:30, 110km na tacháči, inu: Kdo umí – umí!

   Standa se rozloučil s Hodoníňáky na Smrku a zařadil nejvyšší instruktorskou rychlost. Pomalu se na mne dotahoval. Pokud bych byl na Javorníku do šesti večer, měl bych stihnout za světla traverz na Odnřejníku, a pak už není kde zabloudit, uklidňoval jsem se. Ale Javorník se svými 918 m není zadarmo. K chatě jsem se vyplazil o půl šesté a odměnou mi byl termický rej paraglajdistů. Z Javorníku je nádherný výhled na Frenštát a protilehlý Ondřejník, a jaký výhled  musí být teprve pod křídlem!

   Dolů do Frenštátu po svých je to snadné, bikem se dá zakufrovat, v každém případě „se vezeš“. Ve městě bylo třeba doplnit kalorie před závěrečnou etapou. Čokoládovou zmrzlinu jsem proložil medovníkem s café latté. Příjemná zastávka. Standovi se ozvalo koleno, takže Javorník musel dolů couvat. Zbytek dojel vlakem a výjezdovkou pro auto do Ostravice. Masér / fyzioterapeut si dá kloub doma dohromady sám...

   Stoupání na masív Ondřejníku je pozvolné, kvetoucími kunčickými loukami. Kolem Magdaleny a  kozlovické hájovny mi dávali dobrou noc drozdi a červenky, na traverzu pod Skalkou už jen sýčci. Rozsvítily se osady v údolí a já viděl celou tu nádheru protilehlého  hřebene, kudy jsem celý den šlapal. Javorník, Radhošť, Kněhyně, Smrk, nad přehradou vyšel úplněk a za ním se vynořila Lysá. Darmošlap tam stál, nohy přikovány, s otevřenou pusou a slzami v očích. STÁLO TO ZA TO!

   Odbočku ke kolibě Opálená jsem našel „pohmatu“, cestu dolů po sjezdovce mi vycinkaly svými zvonci valašské ovečky. V Čeladné na nádraží jsem se ujistil, zda kluci z Hodonína nebloudí ještě někde nahoře. Vzali to z Radhoště přes Trojanovice do Frenštátu a odtud večerním vlakem domů. Do postele se dostali ve čtyři ráno – byla to pořádná šichta..

   Posledních 5 km už šlapeš jako voják, který to má „za pár“, nic tě nerozhodí, nic tě nezastaví. Na pozdrav mi šuměla Ostravice a z oken Hostince U řeky to hučelo stejně přívětivě. Dorazil jsem 10 min. před jedenáctou. Vítačka, Dáša, kluci Radim s Radkem a ospalá servírka volá: „To je on?“ Vzápětí jsem měl na stole pivečko a megapalačinku – „Já su tak šťastnéé!“

   Tentokrát se to obešlo bez asistence sanitky, ikdyž jsem slyšel stále poznámky, jak mám nezdravou barvu a kontrolní otázky na jméno a den v týdnu. Barva se po Fernetech brzy upravila a při rozebírání průběhu dne už jsme se překřikovali. Radim Kučera s Radkem věděli, že na Javorník nepojedou, a tak si trasu natáhli přes Visalaje, Bílý Kříž a Grůň. Peťa Žižka jel závěr z Frenštátu po asfaltu, aby se úplně „nevyflustal“ před Silezií. Radim Král to dal celé, s kufrováním asi 120 km. Každý dle svých možností a chuti.

   Tak nějak jsem to plánoval, kochat se, užít si to, žádné hrocení...

                 Zaznamenal 

                                                       Petr Staňa